Zámek Tovačov najdeme ve stejnojmenném městečku a leží při středním toku řeky Moravy v nadmořské výšce 200 m, v samém srdci rovinaté úrodné Hané. Je středem pomyslného čtverce, jehož vrcholy tvoří na severu krajské město Olomouc, na východě město Přerov, na jihu město Kroměříž a na západě pak město Prostějov. Díky této své významné strategické poloze se již krátce po svém založení město stalo důležitou křižovatkou obchodních cest, vázaných na soutok řek Moravy a Bečvy. Řeky Morava a Bečva vytvářely v okolí Tovačova složitou vodní soustavu, meandry se měnily místy v bažiny a podmáčely okolí.

Mezi Lobodicemi, Polkovicemi, Klenovicemi, Oplocanami, Ivaní, Klopotovicemi a Tovačovem se rozkládaly rozsáhlé bažiny – Blata – s hlubokými bezednými tůněmi nazývanými okna. Okraj bažin sahal až po panskou ovčírnu a vodní mlýn. 

V bývalém lesíku zvaném Bažantnice, kerý se nacházel na levé straně toku řeky Blaty právě naproti Viklickému dvoru (poblíž starého rybníku) se říká U bezedného dolu. V jeho blízkosti se totiž nachází rokle, kterou se již léta nedaří zasypat. „Co tam spadne, zmizí,“

O bezedném dolu se vyprávěla a dodnes vypráví řada historek viz pověst níže. Jedna hovoří o tom, že se zde propadnul mlýn, jiná že se zde propadlo vojsko i s koňmi, jiná zase něco jiného. Je to pozůstatek původního, dávného stavu okolí. Ne nadarmo se zpívá: „Tovačov, Tovačov, Tovačovský hatě …“ https://www.youtube.com/watch?v=pzw_-X8yZ0c

Zámek Tovačov je významnou památkou. Za svou zachovalou podobu vděčí hlavně rodům, které jej vlastnily mezi 14. a 16. stoletím: Tovačovským z Cimburka a pánům z Pernštejna.

Tovačovský zámek je původně vlastně vodní tvrz. Příkop před hradbami býval napuštěn vodou (teď tam jsou z větší části zahrádky) a bránil před různými nájezdníky a dobyvately. V husitských dobách právě asi voda zachránila tvrz před dobytím. Rybníky a bažiny byly nejlepší obranou před zetěm krále Zikmunda, který se Tovačov marně snažil dobýt. Zajímavé je že rybníky byly v minulosti vysušeny a na jejich místě vznikala pole. Teprve v „nedávné“ době (po II. světové válce) byly znovu obnoveny. Zámek byl původně hradem a byl postaven v bažině na okraji města. 

Spanilá věž vysoká 96 m byla dle pověsti založena v druhé polovině 11. století jako útočistě pro lovce. Také samotné město a jeho okolí obklopené ze tří čtvrtin vodou a lužními lesy stojí za zhlédnutí. Stavba sloužila později jako dobře chráněná vodní tvrz. Za posledních Cimburků bylo započato s přestavbou hradu na renesanční zámek. Každý z nových majitelů přestavoval a upravoval zámek dle svého.

V   prostorách  zámku si můžete prohlédnout kromě tématických příležitostných výstav především renesanční portál zámecké věže, zámeckou kapli s raně barokní štukaturou, levé křídlo zámku se schodištěm ve vídeňském stylu a obřadní síní města.

Dále rytířský a sněmovní sál, expozici rodu Gutmannů, expozici prusko-rakouské bitvy u Tovačova v roce 1866 a expozici Ctibora Tovačovského z Cimburka. Výstup na zámeckou věž s vyhlídkou do širokého okolí je nezapomenutelným zážitkem.

zdroj: https://zamek.tovacov.cz/

obr. zdroj internet

Pověsti

O černé paní Tovačovské

Nikdo neví předem, kdy to bude - ba ani v zámeckém archívu to není zapsáno - ale obyčejně jednou v roce vyjede ze zámku takový staromódní kočár se spuštěnými záclonami, právě když na věži odbíjí poledne.

Docela neslyšně se rozevřou železem pobitá zámecká vrata a z nich vyjede podivný kočár se spuštěnými záclonkami, který je tažený vraníky. Na kozlíku sedí panáček  v reverendě až po krk zapjaté a s malým kloboučkem na hlavě. Vzadu na stupátku stojí dva lokaji, divní panáci jako ze dřeva vyřezaní. Kočár zastaví u vchodu do Černé zahrádky. Jeden z lokajů pomáhá vystoupit staré, ale tuze krásné paní v černém závoji.

Paní běhá po zahradě jako nemoudrá, od smrčí k lipám, od kaštanů až k planým ořechům, a pořád cosi vyvolává v cizí řeči. Když se jí nikdo neozve, nasedne do svého kočáru, kočí zamlaská na koně a povoz se rozjel tryskem k přední bráně, která se sama otevřela i zavřela. Prý hledá svých třináct, tam pochovaných dětí 

A povídá se, že od těch časů se tovačovská paní zjevuje jenom těm maminkám, které pláčou a teskní pro své děti a nedovedou pochopit, že neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. A že žít se musí, i když je to někdy převelice těžké...

K tomu trochu historie:
  Na ostatních hradech a zámcích mívají paní bílou, také v Tovačově se o bílé paní povídá. Předobrazem té černé paní snad byla manželka pana Vratislava z Pernštejna, španělská krasavice dona Maxmiliána Manriquez de Lara. Měli svatbu roku 1555 a přinesli jim 22 dětí. Většinou zemřely v útlém věku, zůstalo jen sedm. Ze dvou synů mladší Maxmilián byl skutečně knězem - že by to byl ten kočí? A Černá zahrádka je opravdu bývalým zámeckým hřbitovem, rozkládá se mezi přední branou a vnitřním příkopem.
V tomto prostoru asi v hloubce 5 - 8 metrů se nachází krypta. V kovové rakvi je zde pochován muž asi 55 let starý. Vysloveným hypotézám odpovídá elektronické měření. Na odborný průzkum se čeká...

zdroj: https://mekskojetin.cz/povesti-naseho-kraje/9/o-cerne-pani-tovacovske (Úryvek z knihy Bohumíra Štégera: Kam až dohlédneš z věže tovačovského zámku - upraveno)

 Bezedný důl

Tzv. Bezedný důl není nic jiného než pozůstatek toho jak vypadala krajina v okolí Tovačova před nějakými pěti nebo šesti sty lety. Takovýchto „bezedných dolů“ nacházelo se v okolí Tovačova veliké množství, tehdy před 400 lety říkalo se jim „okna bezedná“

Jak pověst praví, tak za dávných časů stával druhý tovačovský mlýn tam, kde je dnes malá hluboká tůň, co se jí říká Bezedný důl. Naposledy ten mlýn patřil bo­haté mlynářce. Byla to vdova, ale mlýn a hospodářství řídila pevnou rukou, že jí majetek zrovna rostl pod rukama.
Tenkrát tu bylo živo od rána do noci: kola vesele klapala a po mlýnici běhali prášci v zamoučněných čepicích. Ale přece tu málokdo delší čas vydržel, stárci a děvečky si v mlýně podávali dvéře. Inu proč — mly­nářka byla zlá a lakotná, všecko ohubovala, každý groš v ruce stokrát obrátila. Nikdy nedala chudákovi ani nejmenší almužnu a od jejího prahu odcházeli s prázdnou i potulní žebráci, třeba bylo ve mlýně jídla i peněz dost.

Ale všeho do času!
Jednou už za soumraku se zastavil u mlýna starý žebrák. V jedné ruce měl hůl, v druhé ruce na provázku chundelatého psa. Žebrák byl slepý a ten psík ho vedl, kam má jít. Mlynářka se postavila na zápraží a ptala se ho:
„Co tady chceš?“
„Panímámo, dejte mně kousek chleba, mám hlad a na nohou sotva že stojím,“ povídal žebrák.

„Jen běž jinam, ať ti tam dají,“ odbyla ho mlynářka. „Já na rozdávání nemám.“
Žebrák ještě chvilku stál na místě a čekal. Ale mlynářka zatím už zabouchla dvéře. Tak se obrátil a pomalu šel pryč, chundelatý psík ho vedl k lesu.

Jen zašel do lesa, strhla se najednou bouřka, hřmělo a nebe rachotilo, jako by se mělo roztrhnout. Ale za malou chvíli bylo nebe jasné a klidné.

Pak se ozval rachot a praskot, země se široko otevřela,, vyšlehly z ní pla­meny a mlýn i s mlynářkou se propadl do propasti. Na tom místě, kde stával, zůstala jen tichá špinavá voda.

V té tůni u Bezedného dolu se prý neukáže nic živého., ani rybka, ani žabka, nic. Jen v noci prý tu chodívají světýlka a pod vodou je slyšet klapání kol. Každý se tomu místu raději vyhne.

— A proč se mu říká Bezedný důl? Nemá dno. Jednou to chtěli chlapci vyzkoumat: svázali tři dlouhé provazy na sebe., přivázali na ně balvan a spustili jej do vody. Ale kdepak! Na dno nepřišli. Jindy nabarvili kačeně hlavičku na červeno a hodili ji do jezírka. Potopila se pod vodu jako kámen. Vyplula prý až za několik dní — a v jezeře na dně Macochy!

zdroj: https://majovyhonzik.wordpress.com/2011/09/10/tovacov-bezedny-dul/